Blog

O dechu…

Možnost dýchat je ten největší dar, který člověk dostal. Tato zdánlivě jednoduchá činnost je podmínkou nezbytnou pro náš život. Každé její narušení snižuje úroveň naší existence. Velice často si neuvědomujeme, že když se vystavujeme nebezpečí snížené kvality vzduchu, který dýcháme, vede to k onemocněním dýchacích cest a v některých případech i k úmrtí. Ze dne na den vdechujeme více a více nebezpečné látek, ať už na ulicích měst nebo jen pouhým otevřením okna. Neuvědomujeme si, jakou hodnotu má pro nás dýchání. Vřele doporučuji pěkný text Upaniszed od dechu, který mne stále inspiruje.

 

Jednoho dne hádaly se lidské smysly o své prvenství: „Já jsem nejdůležitější – říkaly – ne, to já, já jsem ten nejdůležitější“.

Vydaly se tedy smysly za otcem Pradžapatim a řekly: „Který z nás, ó velectěný, je nejdůležitější?“ Pradžapati odpověděl takto: „Ten z vás je ten nejdůležitější, po jehož odchodu se tělo bude nejhůře cítit“.

Jako první opustila tělo řeč. Celý rok si dobře žila kdesi daleko. Po návratu se zeptala: „Jak jen jste mohly žít beze mne? – „Jakoby němé – odpověděly – nic neříkajíce, ale za to dýchajíc, hledíc okem, naslouchajíce uchem a myslíce rozumem“. A tak se řeč vrátila do těla.

Poté opustil tělo zrak. Dobře si žil celý rok kdesi daleko, a když se vrátil, zeptal se: „Jak jen jste mohly žít beze mne?” – „Jakoby slepí – odpověděly – nic nevidíce, ale dýchajíce, mluvíc řečí, poslouchajíce uchem, myslíce rozumem”. A tak se i zrak vrátil do těla.

Jako další opustil tělo sluch. Dobře si žil celý rok kdesi daleko, a když se vrátil, zeptal se: „Jak jen jste mohly žít beze mne?” – „Jakoby hluší – odpověděly – nic neslyšíce, ale dýchajíce, mluvíc řečí, hledíce okem, myslíce rozumem”. A tak se i sluch vrátil do těla.

Následně tělo opustil rozum. Dobře si žil celý rok kdesi daleko, a když se vrátil, zeptal se: „Jak jen jste mohly žít beze mne?” – „Jakoby hloupí – odpověděly – bez rozumu, ale dýchajíce, mluvíc řečí, poslouchajíce uchem, hledíce okem”. A tak se i rozum vrátil na své místo.

A tehdy dech, který chtěl odejít, táhl za sebou další životní smysly, jako oř, který když se splaší, táhne za sebou vše, čím byl připoután. Přišly pak všechny smysly za dechem a řekly: „Buď první mezi námi a nejdůležitější, ctihodný! Jsi z nás nejlepší! Neopouštěj nás!“

A tehdy řeč mu pověděla: „To, co mě činí bohatou, to i tebe činí bohatým“. A zrak mu řekl: „Čeho já jsem oporou, i ty jsi oporou“.

A sluch mu řekl: „Čeho já jsem dosáhl, i ty jsi dosáhl“. A nakonec mysl praví: „Čeho já jsem sídlem, i ty jsi sídlem“.

Nenazývají je ani řečí, ani očima, ani ušima, ani myslí. Říká se jim životní smysly, poněvadž všechny jsou dechem.

Komentáře